"Spisovatel je někdo, pro nějž je psaní mnohem obtížnější než pro ostatní."
Tuto větu pronesl držitel Nobelovy ceny za literaturu, Thomas Mann. A měl sakra pravdu.
____
Pokud mě sledujete déle, určitě znáte příběh o malé holčičce, co se sotva naučila abecedu a už chtěla psát. Odjakživa toužila stát se spisovatelkou. Nebyla zasažena realitou života dospělých a její fantazie neměla hranice. Dokázala se chytit sebemenšího podnětu a něco z něj okamžitě vytvořit. Jenže tahle holčička rostla a rostla a už to nebyla ta malá roztomilá holčička, nýbrž jakési lidské stvoření, které poznalo, co je to smutek, nenávist, méněcennost, nejistota, strach a zklamání. A i když si přála zůstat ve svém světě, nebylo jí to dovoleno. I přes svou nevoli musela odejít a přístup jí byl značně omezen.
A čirou náhodou takhle holčička psala blog. Tehdy to pro ni bylo všechno. Dávala do něho veškerou svou energii, čas i lásku. Sice často musela čelit nepříjemným a posměšným komentářům, ale když dělá člověk něco, co ho baví, jde to snadněji. Postupně se dostávala do krásného holčičího světa plného kosmetiky a kluků. Časem nasbírala dost zkušeností a články začaly mít hlavu a patu. Získala několik pravidelných čtenářů, kteří se za ni vždy postavili a neustále ji podporovali.
Tak to pokračovalo poměrně dlouho. Do té doby, než všechno, co ten blog udržovalo, zmizelo. Protože jak může pokračovat blog, na který píše člověk permanentně unavený, co pomalu nestíhá ani normální život, natož nějaké záliby navíc a lásku věnuje něčemu a někomu jinému, v tu chvíli důležitějšímu?
Přibližně tímto způsobem by se dal popsat můj poslední rok. Nebudu si hrát na vytíženou osobu, co umírá na únavový syndrom, pořád jsem ještě nedospělý člověk, který nemusí řešit, jak uživí sebe a rodinu, jestli zvládne dodělat věci do práce dřív než v pět ráno a jestli je schopen splatit hypotéku aspoň do sedmdesáti. Ale i tak toho mám dost. Vždy jsem byla zvyklá na svůj klid, který chtě nechtě pro normální fungování prostě potřebuju, jakmile jsem příliš dlouho mezi lidmi, moje psychika to neskutečně schytává a vyloženě trpím. A bohužel se mi poslední dobou takových chvil příliš nedostalo. Každý den jsem poměrně dlouho ve škole, odpoledne mám buď koně, nebo angličtinu, nebo fitko, do toho si ještě sem tam obstarám nějakou brigádu... Každý den se vracím domů pozdě a jediné, na co mám energii, je možná tak puštění jednoduchého seriálu a projíždění facebooku. Ani tu knížku si neotevřu - prostě na to nemám. Buď u toho usnu, nebo po přečtení tří stránek zjistím, že se vůbec nesoustředím.
A blog mě postupně tak nějak opustil. Ačkoliv to u mě neplatí úplně u všech věcí, tak mnohdy bývám šílený perfekcionista. Včetně blogu. Dříve jsem mu obětovala x hodin, aby všechno bylo přesně podle mých představ. Design, fotky, každé slovo v článcích bylo milionkrát zváženo a upraveno. A vzhledem k tomu, že na tuhle úchylku nemám tolik času, nepíšu raději vůbec. Nikdy bych nevypustila článek, co pro mě není - alespoň v tu chvíli - stoprocentní.
Na druhou stranu, blog mi chybí. Píšu sice mimo něj, pro sebe, takže moje umělecké já se stále ještě vyjadřuje, možná víc než jindy, ale blogování je něco trošku jiného. Je tam podpora čtenářů, je to trochu jiný typ psaní, také nemůžu opomenout vizuální stránku, se kterou si velmi ráda vyhraju (i když obliba minimalismu je jistě nepřehlédnutelná). Kolikrát se mi za poslední dobu stalo, že jsem vyzkoušela nějaký kosmetický produkt, přečetla knížku, nebo jenom chtěla napsat pár zážitků ze života... ale nechtěla jsem jen tak naklusat na blog, vydat jeden článek, a poté se zase půl roku neozvat. Ne že bych to dřív nedělala, že :))
Každopádně mám pocit, že teď už se toho nahromadilo tolik, že by z toho vzniklo hodně článků. Že by mělo smysl se tak nějak ofiko vrátit a zase aktivněji pokračovat. Možná trochu změnit koncept, ale zároveň zůstat věrná tomu svému. To by mohlo fungovat, ne?
Nechci nic slibovat, to už tady stokrát bylo a akorát to přináší zklamání. Prostě a jednoduše bych to brala tak, že přichází doba psaní, kdy se sem podívám i víckrát do týdne a něco málo dám dohromady. Co bude za tři měsíce, za půl roku, za rok... těžko říct, věřím tomu, že se to vyvine správným způsobem.
Na závěr bych na vás měla pár otázek:
- Vrátili jste se někdy k blogování i po více jak roce a zůstali u něj dodnes?
- Jak se stavíte k málo aktivním blogům?
- Kde berete nejvíce inspirace?
Za každou odpověď moc děkuju. Já se teď pravděpodobně podívám na pár svých oblíbených blogů, projdu facebookové stránky a pokusím se zjistit, co je nového. Už jsem z toho dost vypadla :D
Mějte se krásně,
ahoj!
