Ahoj všem,
dnešní článek je na téma, ke kterému jsem se na svém blogu nikdy příliš nevyjadřovala. Když jde o introverzi, stačí mi projet si Twitter a jsem jí přehlcená po zbytek dne. Zkrátka dnes je v módě být introvertem. Vyřvat to do světa a ukázat, že to jste zrovna vy.
Já osobně s tím mám velký problém, protože se za introverta považuju, a to v poměrně velké míře. A upřímně? Často bych raději měla extrovertní povahu. Ale tak jednoduše to změnit nejde. Proto jsem se s tím naučila žít, snažím se využívat výhod, které introverze má a nekomfortním situacím se co nejvíce vyhýbat, i když to vůbec není lehké.
Jsem si jistá, že tu mezi vámi pár introvertů je. A proto mě napadlo vypíchnout několik situací, ve kterých se většina introvertů najde. Nemusí to být pravidlem, každý má tu míru jinak, píšu převážně ze zkušeností mých a svého okolí.
Článek jsem nakonec rozdělila na dvě části, protože jsem se ke každému bodu rozepsala více, než jsem čekala, takže si to raději nechám na příště. Do komentářů mi ale určitě napište další situace, ve kterých se jako introvert (nebo třeba váš kamarád s takovou povahou) přesně vidíte.
1. "Crrrr!"
Telefonování. To je činnost, které se snažíme vyhýbat jak jen to jde. Hovory přátelům, do práce, když potřebujete něco zařídit - vždy raději vyzkoušíme zprávu nebo mail, než abychom museli to číslo vyťukat. A když už na to přijde, předchází tomu hodinová příprava, kdy si v hlavě sumírujeme hovor slovo po slovu, desetkrát měníme formulace a přitom prožíme absolutní zoufalství. Hovor pak samozřejmě začneme jinak, a to je chvíle, kdy se proklínáme a nemáme daleko k zavěšení.
To stejné platí, když nám někdo volá. Pokud si jsme jistí, že se nejedná o nic urgentního, telefon necháme zvonit. V případě, že telefonát očekáváme, jsou okolo toho další nervy, přeslapování po místnosti a nadávání, že se to nedalo domluvit nějak jinak. Zkrátka telefon je nepřítel číslo jedna.
2. "Zítra pořádám večírek..."
"Hele, v pátek u mě bude privát, pozval jsem kluky odtamtud a tamty holky... přijdeš, žejo?" "Ehm, jo..." A opět přichází čas proklínání. Na akci se sice původně těšíme, jsme vlastně rádi, že potkáme pár lidí, budeme mít šanci si o něčem novém popovídat a celkově být chvíli ve středu společenského dění. Pak ale přijde ráno v den akce a nám je jasné, že dnes večer nikam nepůjdeme. A pokud jo, tak budeme neskutečně trpět. Nejdříve se snažíme vymluvit se na smrtelnou nemoc, abnormální množství práce a nežádoucí počasí, jenže často tyhle fráze selžou a nám nezbývá nic jiného, než vyrazit. Ze začátku je vlastně všechno v pohodě. Sedíme s lidmi, povídáme si... a postupně cítíme, jak z nás ostatní vysávají energii. Po dvou hodinách už jen mlčíme a přemýšlíme nad tím, jak se odtamtud chytře vypařit. Po další hodině nám dochází nervy a s rychlou omluvou prostě zdrhneme. Hezky ven, na čerstvý vzduch. Do našeho klidu.
3. "Rád bych tě seznámil s..."
Seznamování s novými lidmi patří na žebříčku hrůz hodně vysoko. Máme rádi skupinku svých věrných přátel, se kterými trávíme čas a je nám s nimi dobře. Kdo by potřeboval někoho dalšího? Bohužel se sem tam stane, že jsme nuceni opustit svou komfortní zónu a pustit se do řeči s někým novým. Člověk si může říct: kde je problém? Prostě se s ním bav jako s ostatními? Ale to prostě nejde. Už od začátku si vyčítáme každou špatně zformulovanou větu, nevíme, co říct, ale na druhou stranu nemůžeme dopustit, aby bylo trapné ticho, takže občas něco jen tak prohodíme, načež si vzápětí trháme vlasy, protože nám to přijde jako neskutečná blbost... a takhle pořád dokola.
Samozřejmě často zažíváme i to, že se s někým chceme seznámit, ale stydlivost nám to nedovolí. V hlavě máme asi milion katastrofických scénářů, jak by takové setkání mohlo dopadnout, a i když nám člověk přijde zajímavý a rádi bychom ho blíže poznali, je neskutečně těžké se do něčeho takového pustit.
4. "Eh... co že jsi říkal?"
Hodně lidí si myslí, že introverti nejsou výřeční, ba dokonce že nesnáší mluvení. Toto je jeden velký mýtus. Introverti mluví rádi, jen mají trochu více požadavků. Musí se bavit s lidmi, které znají a ke kterým mají alespoň částečnou důvěru. Těch lidí také nesmí být moc, jakákoliv větší skupinka introverta většinou utiší. A také by to měl být člověk, který umí naslouchat. Protože pro introverta není nic horšího, než když s někým mluví, nadšeně mu sděluje svoje ideje a sny, a pak zjistí, že ho daný člověk vůbec neposlouchá, nebo minimálně neprojevuje dostatečný zájem. V tu chvíli má pocit, že toho člověka akorát zdržuje, ztrapňuje se před ním a celý rozhovor je ztráta času. Takže dříve nebo později zmlkne a jen velmi těžko se znovu rozmluví. Sám je totiž velice dobrým posluchačem a od druhých očekává něco podobného.
5. "Nebuď takový."
Lidé se nás snaží neustále měnit. Většina z nich totiž nedokáže pochopit, že je to naše přirozenost. Je to jako chtít po psovi, aby začal mňoukat. Takových situací je hrozně moc. Když máte mluvit ve velkém sále před desítkami lidí, slovy "nemusíš se ničeho bát, o nic nejde"nás nespasíte. Poslouchání "nebuď tak stydlivý, "více se otevři" nebo "nechápu, jak můžeš být pořád sám" začíná být opravdu otravné. Pro nás je být rezervovaný a odtáhlý stejně přirozené jako je pro někoho náhodné bavení se s lidmi nebo telefonování. A i když bychom si to mnohdy přáli změnit, prostě by nám to nejednou mohlo usnadnit situaci, tak to nejde. Můžeme sice dělat pomalé krůčky jako lepší zvládání společenských situací a small talk, ale pak stejně budeme potřebovat být nějakou chvilku sami v našem světě a dobít baterky.
To by bylo z první části článku vše. Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, zda se považujete za introvertní nebo extrovertní (případně ambivertní) osobu. Jak jako extrovert introverty vnímáte nebo jak jestli jste se v tomhle jako introvert našli.
Mějte se krásně,
Ahoj!
