Půlroční shrnutí ♥

srpna 11, 2017

Ahoj všem, 
určitě všichni víte, jak sem ráda píšu deníček. Papírový mi nikdy nevydržel, ale možná to bylo tím, že jsem nevěděla, co do něj psát, jak své zážitky zaznamenat a nakonec to skončilo jen u fantazírování, které rozhodně není od věci, ale nehodí se pro reálné vzpomínky. Tady na blogu mě to ale neuvěřitelně chytlo. Kromě toho se můžu kdykoliv na něco zpětně podívat, přečíst si, co jsem před třemi lety - nebo třeba i před třemi měsíci - dělala... Jo, hodí se to pro nostalgické chvilky :) A jelikož tady takové to moje klasické shrnutí sakra dlouho nevyšlo, je načase to napravit. Nutno dodat, že se rozepisuji i ke každé blbosti, proto jsem se rozhodla, že tento článek rozdělím na dvě části, aby se tu vůbec našel někdo, kdo by to byl ochoten číst :D


Leden
Leden je pro většinu studentů stresové období. Já ho snad poprvé zvládla s až moc velkým klidem. Jako klasicky jsem všechno nechala na poslední chvíli a budíček jsem si zásadně dávala na pět ráno, abych se za ty dvě hoďky něco stihla naučit, ale nakonec převládla moje lenost a já většinu pololetek dala dohromady jen z pár věcí, které se mi v průběhu roku uložily do paměti. A k mému překvapení to dopadlo dobře, kromě klasické matiky a fyziky, od kterých už prakticky nic neočekávám. Leden jsem krásně zakončila koncertem Green Day, takže jsem si vlastně splnila jeden ze svých největších snů. Vidět kapelu, kterou poslouchám odmala, přivedli mě k rocku, trochu mi rozšířili obzory, prožila jsem s nimi ty nejlepší i ty nejhorší chvíle v životě... zkrátka kapela, kterou máte navždy v srdci. Koncert byl naprosto úžasný, i když to čekání a rvaní se u dveří nebylo nic moc, stálo to za to. Pak už jsem si jen vychutnávala koncert ze čtvrté řady od pódia. Vůbec mi nevadilo, že jsem šla sama, užila jsem si to jiným způsobem :) 


Únor
Únor byl ve společenském duchu. Konal se maturiťák, na který jsem poprvé od svojí imatrikulace v primě vyrazila. Když nepočítám zachraňování opilé kamarádky a neskutečnou bolest z bot, dost jsem si to užila. A to i následující after, kde jsem až do čtyř ráno společně s kámošem kecala s pár oktavány. 


A o pár dní později se konal náš závěrečný ples v tanečních. Konalo se to v Žofíně, měla jsem krásné dlouhé modré šaty, byla jsem nadšená... dokud jsem nezjistila, že se musí polovina kurzů narvat do jednoho sálu. Úvodní tanec byl naprosté peklo, myslím, že v životě jsem nedostala a nedala tolik kopanců, jako tady :D Ale potom se to trochu uvolnilo, krásně jsem si zatancovala s taťkou a byla jsem ráda, že ten půlrok tancování skončil takhle. Ale upřímně, o pokračovačkách jsem moc neuvažovala. I když mám tanec ráda, jsem spíš pro volnější pohyb, který si tělo automaticky vytváří, do kterého dáváte kus sebe, ne předepsané kroky, které si ani tolik neužijete. 


Březen
Tady musím v první řadě vypíchnout koncert Sabatonu. Ano, je to neuvěřitelné, ale v jednom roce byly v Česku moje dvě nejoblíbenější kapely. Lístky jsem měla koupené už od června minulého roku, měla jsem tam jít se spolužákem, bohužel tomu nebylo dobře, takže jsem koncert strávila sama. Už jsem si docela zvykla, vlastně mi přijde, že je to lepší, než když tam jdete s někým, jen to čekání je fakt nuda, ale pak samotný koncert stojí za to. 


Překvapilo mě, že tady byli fanoušci mnohem příjemnější, milejší, vůbec se nervali, dokonce mě pustilo i několik lidí dopředu, o tom jsem si mohla na jiných koncertech jenom zdát. Takže jsem se nakonec z desáté řady od pódia posunula o pět vpřed.  Atmosféra byla neuvěřitelná, všichni jsme si tam pořádně zapařili, já se vyřvala a z koncertu jsem odcházela se slzami v očích, že je opravdu konec. No nic, jestli tady budou příští rok, tak jdu znovu :D 


Také jsme jako každý rok jeli na hory. Já poprvé se snowboardem. To je vlastně věc, kterou o mně pravděpodobně nevíte. Doteď jsem jezdila na lyžích a nikdy jsem se na hory netěšila. Ne že bych z toho byla úplně otrávená, ale nohy pokaždé nesnesitelně bolely (no jo, jsem cíťa) a nikdy jsem se nenaučila lyžovat tak dobře, abych si naplno mohla užívat rychlost a adrenalin, byla jsem vždycky opatrnější a pomalejší lyžař. 
No ale co se nestalo, s kamarádkou jsme se domluvily, že si na lyžák vezmeme snowboard a naučíme se to.


Začátky byly krušné. Obě jsme měly modřiny i na místech, kde jsem nevěděla, že můžou být, byly jsme omlácené a unavené, mě navíc celkem drtilo, jak všichni bez problémů sjíždí modrou a já se s tím peru půl dne. Po dvou dnech to E. vzdala a šla na lyže, ale to já udělat nemohla, protože jsem si s sebou chytře vzala jen snowboard, takže jiné východisko nebylo. Díky bohu mi to začalo jít a byla jsem třetí den naverbována ke snowboardistům. Což byl fakt skvělý nápad vzhledem k tomu, že na mě museli všichni neustále čekat. A k tomu všemu jsme jeli na černou. Ano, je geniální vzít člověka, co na snowboardu stál dohromady něco kolem 10 hodin, na černou sjezdovku. Sjížděla jsem jí sto hodin tím nejjednodušším způsobem, o nějaké obloučky jsem se vůbec nepokoušela, měla jsem smrt v očích i tak. Po této zkušenosti jsem požádala, jestli nemůžu jezdit s lyžařskou trojkou. Moje přání bylo vyslyšeno a já si pokojně jezdila s "nejhorší" skupinou, měla dost času na odpočinek při čekání a celkově mě to začalo neuvěřitelně bavit. Za ty zbývající dva dny jsem se pořádně rozjezdila a ujasnila si, že snowboard byl to, na co jsem celou dobu čekala. 


Pak jsme s taťkou ještě dvakrát jeli na jeden den do Špindlerova mlýna, kde jsem si to trochu procvičila, takže Francie pro mě nebyla žádnou výzvou. Tam jsem se první den musela rozjezdit, ale ke konci týdne jsem tam brázdila všechny červené, dovoluji si říct slušnou rychlostí i technikou. Všichni mi potvrdili, že po týdnu jezdím na snowboardu lépe, než jsem kdy jezdila na lyžích, a to jsem na nich poprvé stála v době, kdy jsem se naučila pořádně chodit (sama nevím, kdy to přesně bylo, ale je to sakra dlouhá doba). Už teď odpočítám dny, kdy zase vyrazíme na hory. Takže jsem si ke svojí závislosti na longboardu přidala závislost na snowboardu :)


Tady bych to asi utnula, protože moje láska ke snowboardingu se mi trochu vymkla z rukou, duben-červenec si necháme na příště :) Určitě mi nezapomeňte napsat, co jsem v této době podnikali vy, a taky mě zajímá, jestli tady někdo z vás jezdí na snowboardu :) Mějte se krásně, ahoj! 

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Papírové deníčky také nebyly nikdy moc pro mě. Nevydržela jsem do nich moc dlouho psát a pomalu ale jistě jsem pak každým dnem zapomínala, že nějaký deníček mám :D.
    Blog je jistota a ráda se vracím ke starším článkům a vzpomínám, jak co bylo :-) je to super.
    Koncert Green Day musel být skvělý. Četla jsem na něj samé dobré ohlasy - bodejť by ne. Docela hledím, že jsi šla sama, já bych asi neměla odvahu.
    No slušelo ti to :-) já do tanečních nechodila a zpětně mě to hodně mrzí. Myslím že je to dobrá zkušenost a není od věci pár společenských tanců umět :-). Navíc je to i estetická, elegantní záležitost, kdy se všichni hodí do gala a je to příjemný zážitek.
    Sabatoni... mám takový pocit...nebyli náhodou i teď v červenci kousek u nás? Na Masters of Rock ve Vizovicích? Mám takového tucha že jo, je to od nás přes kopec, ale není to úplně šálek mé kávy. A jiné kapely, které by mě na festival nalákaly tam nebyly.
    Nicméně opět máš můj obdiv, že jsi šla sama. Možná to má opravdu něco do sebe.
    Na snowboardu zatím nejezdím, ale plánuju to. I když lyže jsou moje srdcovka a je to opravdová láska. Přirostlo mi k nim srdce :-) jezdím podobně jako ty - od té doby, co jsem se naučila chodit. Ale snowboard bych chtěla rozhodně alespoň vyzkoušet, navíc když ho mám doma... :-)
    Přeju ti, aby ses nadále jen zlepšovala, pilovala. Je skvělé, že tě to tak chytlo a že ti to jde :-) našla si to, co je pro tebe to právé... :-)
    Ách, tohle je skvělý článek. Líbí se mi to, takové shrnutí. Já za tu dobu, od ledna do března zažila také mnoho, výměna práce, první zkouškové na vysoké škole, noví lidi okolo mně... bylo toho dost... když nad tím teď tak přemýšlím :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, tam také byli, bohužel jsem tou dobou nebyla v ČR :)

      Vymazat