Upsaná duše upsaná k psaní

Už jsem to psala milionkrát, tak to jednou navíc neuškodí. Odmalička jsem milovala psaní. Hodně lidí kolem mě umělo číst a psát ještě před první třídou, já patřila mezi ty, co se to učili krapet později. Ale hned od začátku mi bylo jasné, že je to něco, co mě bude bavit. Měla jsem nespočetně mnoho bločků, do kterých jsem si zapisovala všechno. Od jakýchsi zpovědí, přes každodenní zážitky, až po absurdní příběhy. Hned po prvním roce, co jsem uměla číst, jsem si do svého konta přidala hrozně moc knížek, takže inspirace rozhodně nebylo málo. Svůj čas jsem trávila jednoduše - číst, psát, číst, psát, číst, psát... Kolem toho se točil můj život. A takhle se to táhlo celé roky dál, první třída pominula, druhá, třetí, já postupně začala ťukat myšlenky do počítače a objevila jsem zase něco nového. Opravdu nikdy nezapomenu na Word 2003, který byl mým spisovatelským rájem. Už jenom to prostředí mi dodávalo chuť do psaní, a i po vydání novějších verzí jsem zůstala věrná této, přestože její možnosti nebyly nijak úchvatné. No a někdy v páté třídě se z toho vyvinul blog. Znáte to, takový příběh má nejedna blogerka - už mě nebavilo psát si pro sebe do šuplíku, chtěla jsem svoje názory sdílet s ostatními... Mě potkal stejný osud. Vytvořila jsem si něco, na co jsem byla neskutečně hrdá. Mělo to mouchy, ale byla to jen a jen moje práce. Jenže jako blogerka jsem se chtěla věnovat spíš holčičím věcem, než úplně povídkám, které definovaly mé předchozí pisálkovské roky. Úplně jsem je vyřadila. Ale nelitovala jsem toho, jiná témata mě chytla a začala jsem se jim věnovat naplno. Takhle se to táhlo ještě hodně dlouho, bylo to přes šest let nekončící snahy udělat radost cizím lidem, kteří k vám chodí jen číst články, ale vy máte pocit, že to jsou něco jako vaši přátelé, spřízněné duše, mnohdy vlastně mnohem blizší lidé, než jaké máte ve svém okolí. A ačkoliv jsem si těchto lidí neskutečně vážila, dělala jsem pro ně co jsem mohla, nejen pro ně, ale i pro sebe, něco se zvrtlo. Na nějakou dobu, snad nejdelší v mém životě, mě psaní absolutně opustilo. V průběhu blogování mě sice taková menší krizička sem tam chytla, ale tohle byla kurva velká krize, jinak to nazvat nejde. Neměla jsem chuť psát, nikdy jsem neviděla inspiraci, najednou jsem si přišla jako tělo, které sice duši má, ale jen poloviční, bez literární části, která se jakoby nic vypařila. Čekala jsem týdny, měsíce, stále to nepolevovalo. A přibližně po půl roce to přišlo. Stejně nečekaně. Jako letní bouřka. Je teplo, slunce svítí, neuplyne ani minuta a už se ptáci sklání dolů a přichází mraky. Pak prší, hromy, blesky, a najednou se zase ukážou sluneční paprsky a vysuší krajinu, jakoby se nic nestalo. Přišla chuť na psaní. Z nějakého, pro mě stále nepochopitelného, důvodu jsem se ale nevrátila o pár měsíců zpátky, kdy jsem si vesele psala blog, nýbrž o pár let, k mému povídkovému období. A psala jsem. Už jsem sice neměla svůj inspirativní Word 2003, ale Pages postačily a já psala, psala a psala, každý den, až do noci, kdy jsem stejně většinu textu smazala, protože jsem věděla, že přesně po odbití půlnoci přichází to pravé a že teprve v tuhle chvíli můžu pořádně psát. Nelze spočítat, kolik hrnků kafe jsem vypila. Ale jestli mě něco skutečně povzbudilo, bylo to právě kafe. Hodně lidí, co píše, si dává třeba sklenku, pro lepší myšlení a tak, znáte to, já to jednou zkusila a nenapsala ani čárku. Mezitím co díky kávě jsem se dostala do jiné dimenze, kdy se ze mě stal psací stroj. A takhle píšu doteď. Už to opět bude nějaká doba a já nepřestávám psát, nepřestává mě to bavit, cítím neuvěřitelné návaly inspirace a zároveň odhodlání, které mě nutí pokračovat. 

Ale teď bych se ráda vyjádřila k tomu, co je hlavním předmětem tohoto článku, protože poslouchat neuspořádané myšlenky vlastně docela dost špatně napsané není asi úplně to, co by čtenář chtěl poslouchat. 

Absolutně netuším, jak se to bude s blogem dál vyvíjet. Ale aktuálně v tom nevidím budoucnost. Nechci končit nebo dokonce blog mazat, na druhou stranu nevím, co bych s vámi měla prozatím sdílet. Svoje příběhy určitě ne, to je až moc intimní, řekla bych. Jo, to bude to správné slovo. Jsou to tisíce slov, které jsem ještě nikomu nedala přečíst a upřímně to ani neplánuji. Vrátila jsem se k psaní do šuplíku a jsem spokojená. Už pár lidí mi řeklo, že by si to rádi přečetli, ale to bych v životě nedopustila. Vkládám do toho totiž kompletně celou duši, srdce, mozek, ty texty jsou já. A já upřímně moc netoužím po tom, aby mě všichni stoprocentně znali. Je přeci skvělé být na jednu stranu trošku záhadná, ne? Abych to rychle shrnula, prostě je jasně uzavřené, že povídky sem publikovat prostě a jednoduše nemůžu. Takže teď mi nezbývá nic jiného, než se s vámi oficiálně tak nějak rozloučit a doufat, že se ještě někdy "uvidíme." 

Každopádně co se týče videí, ta bych stále ráda dělala. Ale mluvit do kamery mě nebaví. Neumím to, není to něco, čemu bych se chtěla věnovat. Na druhou stranu se cítím skvěle za kamerou. To je moje místo. Natáčení nejrůznějších záběrů, snaha o zlepšení, hodiny strávené natáčením a následným stříhání pokusů a omylů, které nikdy neuvidí světlo. Tímto způsobem bych s vámi ráda zůstala v kontaktu. Jen potřebuju zvýšit množstív pokusů a snížit množství omylů, aby to tak nějak vycházelo :) 

Jestli jste to dočetli až sem, tak vás celkem obdivuji, protože tohle je taková menší zpověď člověka, kterému jeho blog nedal spát a musel se sebrat a konečně něco napsat, ačkoliv to stále v hlavě nemá utříděné, píše páté přes deváté a svěřuje se s věcmi, které by vlastně na blog raději nepsal, a stylem, na který jeho čtenáři pravděpodobně moc nejsou zvyklí. Prostě o sobě dát nějak vědět. I když chápu, že už to asi moc lidí nezajímá. Ale to nevadí. Všem vám moc děkuju za podporu, hlavně svým pravidelným čtenářům, každý váš komentář mi neuvěřitelně zlepšil den, celkově jste dělali můj život lepším. Budu vám za to nadosmrti vděčná. Mějte se.